Čas a temporalita: abstrakty příspěvků

(Univerzita Palackého v Olomouci)

Příspěvek je založen na kvalitativních datech získaných polostrukturovanými rozhovory v rámci výzkumu proměn venkovské každodennosti od konce 2. světové války po současnost. Teoretickou inspirací je fenomenologická sociologie Alfreda Schütze. Cílem příspěvku je (z emické perspektivy) diskutovat tři časové dimenze každodennosti, které se ve výzkumu zajímavým způsobem prolínaly (či na sebe narážely): (1) Cyklický čas, který je spojen s tělesností jako základem života v žitém světě každodennosti. K tělesnosti patří rytmické a pravidelné uspokojování fyziologických potřeb. Jedná se o rutinu, která je zdrojem stability a která se projevuje jako souhrn všedních, pravidelně se opakujících lidských činností, které jsou specificky časově (a prostorově) uspořádány. Jsou považovány za banální a nezajímavé, paradoxně jsou nejpřístupnější reflexi. (2) Čas biografický, který souvisí s tím, že životní svět je celkovým rámcem a horizontem vší možné zkušenosti. Je to horizont možností, se kterými člověk nějak nakládá; musí se dívat před sebe, anticipovat cíle rozhodnutí, která činí v přítomném okamžiku, který je však výsledkem minulosti (minulých zkušeností), kterou je možno zahrnout do anticipace. To, že člověk má v přítomném okamžiku přítomnou minulost i budoucnost jako potencialitu narušuje naši představu času jako kontinuity; na čas není nazíráno jednosměrně. Vyprávěné příběhy jsou vyprávěné z aktuální perspektivy „tady a teď“, utvářejí smysl tím, že integrují minulost do aktuálního vyprávění a propojují současnost s budoucností. (3) Čas chronologický a historický (sukcesivita): okolní svět je v neustálé změně, každý okamžik zapadá do minulosti tím, že je vytlačován dalším. Pro historický čas je charakteristická zkušenost neopakovatelnosti a jedinečnosti událostí. Klíčovým problémem je vzájemné proplétání času biografického (story) a času historického (history). Na závěr příspěvku se pokusím o aplikaci prostřednictvím vyslovení několika předpokladů, jak do časových dimenzí každodennosti zasáhla protiepidemická opatření: narušení rutiny (a co se může stát s ontologickým bezpečím, když se ocitne v nebezpečí), distanční výuka a práce z domova (strukturace času) apod.

(Univerzita Karlova)

Příspěvek vyjde ze základního předpokladu, že lidé obývají čas, který je sousledností jedinečných okamžiků. Tyto jedinečné okamžiky mají pro své obyvatele význam, jenž se rodí z opakování některých jejich prvků. Uspořádanost našeho světa se tedy vynořuje ze souhry lineárního a cyklického času spíše než z jejich nesouměřitelnosti. Na tomto základním půdorysu obrátím pozornost k některým důsledkům, které z napětí mezi jedinečností a opakováním plynou pro sociologii.

Předměty a události ve světě se nám vždy nutně jeví teď a tady: zakoušíme je v „potrojné přítomnosti“ (srov. Augustinus, 1926, s. 389–417). V této souvislosti je třeba obrátit pozornost zvláště k tomu, co označím jako uplývající přítomnost. Jelikož právě uplývající přítomnost je „ohniskem skutečnosti“ (Mead, 1932), měla by se na ni soustředit i sociologie. Sociální jednání i konstituci příslušných „aktérů“ musíme chápat v reálném čase (Sharrock & Button, 1991), který je třeba analyticky rekonstruovat v jeho posloupné uspořádanosti (Rawls, 2005; Ayaß & Meyer, 2012).

Důraz na uplývající přítomnost umožňuje překonat jeden z tradičních předpokladů sociálních věd, který Luhmann označil jako „humanistický předsudek“ (humanist prejudice): tj. „předpoklad, že společnost sestává z lidských bytostí nebo ze vztahů mezi lidskými bytostmi“ (1992, s. 68). S tímto ontologickým předsudkem souvisí metodologický a epistemologický axiom jedince jako původce sociálního jednání: jak si povšiml Garfinkel již v roce 1948, připsat jednání „konkrétnímu jedinci“ je rozhodnutí pozorovatele, nikoliv inherentní rys zkoumané reality: „Nikoliv ‚konkrétní jedinec‘, ale jednání je daností, která nevyžaduje žádnou demonstraci toho, jak je možná.“ ([1948] 2006, s. 169) Humanistický předsudek a axiom jednajícího jedince jsou podhoubím většiny „sociologického myšlení“. Jedná se o společenské konvence, které samo toto myšlení podmiňují. V příspěvku předložím alternativní pohled, jehož jádrem je teze, že toto obvyklé východisko je třeba důsledně a soustavně překonávat ve prospěch detailního zkoumání „temné hmoty“ společenské reality, kterou je věčně přítomná a neustále obnovovaná socialita.

(Masarykova univerzita)

Jednou z perspektiv studia časovosti je zaměření se na jeho strukturální aspekty jako je sociokulturně podmíněné zaznamenávání času, časové politiky a organizace času jako projev moci. Další perspektivou je zaměření se spíše na individuální prožívání časo-prostoru, jeho rytmus a tempo. Tento příspěvek se zaměřuje na temporalitu ve vztahu k sociální organizaci, institucionálnímu a sociálnímu času spolu s jeho dopady, čímž obě perspektivy propojuje. Poukazuje na roli časovosti, a to konkrétně časových politik v rámci žádosti o povolení k pobytu na území České republiky (v případě cizinců ze zemí mimo EU). Byrokratický proces, který je inherentně spojen s žádostí o povolení k pobytu a který může být chápaný jako širší aspekt governmentality a státní migrační politiky, je propojen s časovými politikami. Časové politiky jsou zejména přítomné v prodlužované době čekání na výsledek daného řízení, což má často zásadní dopady na životy žadatelů. Doba procesu vyřizování žádosti je specifická svou odlišnou temporalitou, která je mnohdy narušena ve své linearitě a zejména chrononormativitě. V tomto kontextu je čekání danými žadateli popisováno jako moment bytí „mezi“ (in between) – a to jak časově a prostorově, tak i společensky. Jde tak o období, které může být nahlíženo jako liminální, které má nejasný a nejistý výsledek, charakteristické pocitem „zaseknutosti“ (nemožnost se posunout časo-prostorově i sociálně). Tato temporalita zažívaná v procesu žádosti o povolení k pobytu tak může vytvářet (nejen) časové znevýhodnění, ale i exkluzi ze společnosti, a zároveň se tak podílet na utváření strukturální neviditelnosti daných žadatelů. Role času a jeho aspekty pojící se k fungování institucí v post-socialistickém prostředí se tímto ukazují jako důležité oblasti pro studium temporality. Příspěvek vychází z výzkumu realizovaného v Brně založeného na semi-strukturovaných rozhovorech s imigranty (mimo EU) žádající o dlouhodobý pobyt.

(Slovenská akadémia vied)

Predmetom pozornosti v príspevku sa stávajú „zlomové okamihy v dejinách“ (E. Zerubavel), ktoré sa stavajú osudnými pre životy bežných ľudí a nútia ich k hlbšiemu pohľadu na spoločenské okolnosti, ktoré rámcujú ich každodennosť. Zrazu v nich sa prebúdza historické povedomie, občianska zodpovednosť, kritický rozum. Pokúšajú sa o vytváranie svojej súkromnej filozofie dejín, ktorú autorka nazýva etnohistorizmom. V súčasnosti takým zlomovým okamihom je prípad pandémie, ktorý sa reflektuje už nielen na úrovne lekárskej vedy, ale dáva príležitosť aj pre filozofické a sociologické úvahy, ako aj pre ľudový humor.

(Jihočeská univerzita)

Kulturní proměny doprovázející období renesance se promítly i do uspořádání osobního životního času tehdejších elit a jejich nového životního stylu, který se později rozšířil. V průběhu dalších mnoha desetiletí, kdy se čas stal prostředkem rozvoje nově se rozvíjejících konkurenčních činností, rodí se transformace přítomné časové orientace na budoucnost. Do popředí se dostává rozlišování času na subjektivní (vnitřně trvající čas) a reflektovaný, měřitelný objektivní, sociálně produkovaný čas, jako výsledek společenské dělby práce. V souvislosti s rozvíjejícím se kapitalismem se zdůrazňuje významná role zrychlení v oblasti ekonomiky.

Setkáváme se se dvěma souběžnými procesy, s rychlou temporalitou v ekonomice a pomalejšími rytmy a zkušenostmi v dalších sférách společnosti. Výsledkem jsou konflikty mezi subjektivním a objektivním časem, který je ovlivňovaný společenským systémem, jeho strukturou, principy i jeho reprodukcí. Integrální mechanismy a principy kapitalistické ekonomiky obsahují v sobě „časový imperativ akcelerace“. Zrychlující se dynamika moderní společnosti je v rozporu se specifickými přírodními cykly, ale i manifestovanými limity tělesných a duševních kapacit lidí.  

Doba koronavirová vede k zamyšlení nad stavem dnešní ekonomiky a společnosti. Autoři z různých oblastí vědy dospívají k několika závěrům. První z nich upozorňuje na to, že lidé a společnost nemohou setrvávat nadále v iluzi o nezávislosti na přírodě. Uvědomění si reálné situace může možnosti lidstva jenom posílit. Druhý připomíná, že neustálé zrychlování, spojené s „pachtěním po lepší budoucnosti“ je dějinnou epizodou, která musí uvědoměle skončit a musí být vystřídána střídmým hodnocením stavu přírody, společenských vztahů i lidí a vést ke skutečnému nástinu dalších možností. Třetí zdůrazňuje potřebu změny dosavadního konzumního životního způsobu. Situace po utlumení koronavirové krize vytváří prostor pro postupné nasměrování na cestu, která může přispět k „léčení“ nashromážděných společenských neduhů a ke změně dosavadní společenské temporality.

(Univerzita Karlova)

Mnozí současníci mají za to, že jejich chápání času, minulosti, přítomnosti a budoucnosti,  je čímsi univerzálním, něčím na způsob antropologické konstanty. Už letmý pohled do odborné literatury ovšem naznačuje, že naše představy se od představ lidí jiných kultur a epoch odlišují. V době, kdy převládal historismus a víra v pokrok, měla minulost i budoucnost pro lidi poněkud jiný význam, než mají dnes. Když dnes mluvíme o budoucnosti, tak se z našich řečí namnoze vytratily představy spojované s lepšími zítřky, a místo nich ovládají toto téma chmurné vize apokalyptické povahy.

(Univerzita Karlova)

Marshall Sahlins a Elman Service rozlišili ve sborníku Evolution and Culture dva základní přístupy ke kulturní evoluci: evoluci specifickou a evoluci obecnou. Zatímco specifická evoluce představuje analýzu konkrétních vývojových sekvencí a adaptačních mechanismů dané společnosti, : „obecná kulturní evoluce je přechod od nižšího stupně k vyššímu z hledisek: transformace energie, stupně integrace a všeobecné adaptační schopnosti“ (Sahlins & Service, 1960, s. 38). Oproti specifické evoluci, která zdůrazňuje adaptaci na dané prostředí, klade koncept obecné evoluce důraz na zvyšování obecné adaptační schopnosti. Ta může být dokonce  v konfliktu s mírou adaptace dané společnosti na vnější prostředí. Elman Service dokonce formuloval tezi, známou jako zákon evolučního potenciálu: „Čím více je daná forma adaptovaná v daném evolučním stádiu, tím menší je potenciál jejího přechodu do dalšího stádia“ (Sahlins & Service, 1960, s. 97). Cílem mého příspěvku bude zamyslet se, zda musíme redukovat pojetí evoluce na historii konkrétních vývojových sekvencí, nebo zda můžeme vystoupit z historického času a konstruovat obecná měřítka vyspělosti (pokroku) různých forem lidských institucí a společností v dějinách.

(Univerzita Karlova)

Sociologické chápání společenské změny je od svých prvopočátků silně ovlivněno jednak snahou zjednodušovat společenský vývoj na kvalitativně odlišné etapy společenského vývoje a jednak kontejnerovým pojetím společnosti, které předpokládá existenci uzavřeného prostoru vzorců a pravidel, zakládajících sociální řád v daném teritoriu. Toto chápání se ale neomezuje na akademickou sociologii, nalezneme jej explicitně vyjádřené i v politických strategiích a populární tvorbě. Autor příspěvku se zaměří na otázku, jak specifická temporální dimenze sociologického a politického diskursu rozvinutého okolo pojmu informační společnost ovlivňuje konceptualizaci problémů, které s sebou aktivní společenská konstrukce tohoto typu společnosti přináší.

(Ostravská univerzita)

Příspěvek se bude týkat Giddensova pojmu prázdného času, k němuž doplním kontrastní pojem času plného. Má teze zní, že vývoj nelze pojmout jednoznačně jako posun od plného času k prázdnému, ale že každý čas je do jisté míry plný, a proto i kvalitativně diferencovaný s ohledem na své nosiče.

(Ostravská univerzita)

Značné a dlouhodobé omezení volnočasových aktivit během pandemie způsobilo zvýšenou popularitu aktivit jiných, z nichž mnohé jsou spojeny se specifickým pojetím času. Některé nás přibližují času přírodnímu (např. zahradničení), jiné pomalému času tradiční společnosti – mezi takové aktivity patří vaření, které dokáže (slovy Jean-Clauda Kaufmanna) náš dnes převažující vztah k času obrátit. Čas vaření není přeplněným časem, který nám brání dělat všechny jiné činnosti, které bychom rádi dělat chtěli, ale naopak je něčím, co máme a co můžeme naplnit usebraným klidem a jednoduchými aktivitami. To platí především pro vaření tzv. sváteční, které stojí v protikladu vůči vaření všednímu, jehož základní charakteristikou je rychlost a snadnost. Slavnostní vaření umožňuje mít čas pod kontrolou, je spojeno s jeho pomalým plynutím, čekáním a také se vztahem k tradici. Příspěvek se bude zabývat režimy času, které jsou spojeny s vařením a jídlem.