Kolokvium: Sociologie neuskutečněná a neznámá

V roce 2012 jsem na konferenci Masarykovy české sociologické společnosti vystoupil s příspěvkem „Sociologie lidských univerzálií“ a byl jsem přesvědčen, že v následujících letech se budu věnovat nové oblasti sociologie, tedy kognitivní sociologii a neurosociologii, a to v průniku se sociologií náboženství. Tento plán se mi nepodařilo naplnit. V roce 2024 bych rád na kolokviu sekce sociologické teorie učinil druhý pokus o konstituování tohoto přístupu v rámci české sociologie. V příspěvku představím základní východiska kognitivní sociologie a přístupy neurosociologie, jak jsou rozvíjeny v mezinárodním akademickém prostředí, a pokusím se navrhnout některé směry dalšího zkoumání. Zvláštní pozornost ve svém příspěvku budu věnovat třem tematickým oblastem: významu „sociálna“ a komunikace pro vytvoření lidského mozku v paleolitu, průniku neurosociologie a studia paměti, a mimetické teorie kultury.

Sociologie je obvykle pojímána jako sekulární projekt. Slavně ji od náboženství oddělil zejména Max Weber, který hovořil o „hodnotově neutrálním“ či „objektivním“ vědci, který právě není prorokem, knězem či kazatelem. Otazníky ohledně tohoto pojetí ale přináší jednak postmoderna, která „hodnotovou neutralitu“ a „objektivitu“ zpochybnila, jednak pohled na samý počátek sociologie, k Augustu Comtovi, jehož pozitivní sociologii a náboženství humanity lze interpretovat jako dvě tváře jednoho jediného projektu. Příspěvek proto položí otázku: není takové souznění mezi vědeckou sociologií a „náboženstvím humanity“ (které se ovšem za „náboženství“ nadále explicitně nepovažuje; hovoří se obvykle o „humanismu“) obvyklou či dokonce převažující sociologickou pozicí? Není tedy možné, že velkou „neuskutečněnou sociologií“ je sociologie, která by souzněla s jiným náboženstvím, než je náboženství humanity? Mohla by taková „postsekulární“ sociologie být možná a uskutečnitelná, nebo dokonce přínosná? Příspěvek poukáže k tomu, že kromě náboženství humanity jsou na Západě tradičně přítomny dvě jiné pozice, a sice antihumanismus (Friedrich Nietzsche a následovníci) a křesťanství (např. v Kierkegaardově pojetí); v současnosti se pak humanismus nevyhne debatě s dálněvýchodními náboženskými filozofiemi, zejména s buddhismem. Příspěvek položí otázku: kde nacházíme důvody, které sociologii vedou k tomu, aby se asociovala téměř výlučně s humanismem?

Tato prezentace se zaměřuje na existenciální sociologii jako významný, avšak paradoxní směr v rámci vývoje sociologické teorie. Existenciální sociologie propojuje jedinečnost a subjektivitu lidské zkušenosti s objektivními strukturálními přístupy ke vztahu mezi člověkem a společnosti. Prezentace zohledňuje americkou školu existenciální sociologie, která čerpá z evropského existencialismu, amerického pragmatismu a symbolického interakcionismu. Příspěvek se zaměřuje také na ‚existence theory‘ podle Baerta (2022) a jeho spolupracovníků. Téma si klade za cíl otevřít nové pohledy na sociální jednání a struktury ve světle existenciálních otázek, přičemž zdůrazňuje jak teoretickou hodnotu, tak praktické implikace pro sociologický výzkum.

Viaceré médiá dávajú priestor sociologickým esejám, ktoré by mali reflektovať aktuálne problémy života spoločností. Snaha o aktuálnosť vedie k nečakaným formám myšlienkovej cenzúry, keď aktualizácie klasikov sociológie sú apriórne kategorizovaní ako neaktuálni a nevhodní pre reflexiu súčasnosti. Takýmto spôsobom mi v šuplíku alebo mimo na širšiu verejnosť zameraných médií zostalo niekoľko esejí. Medzi ktorými špecifické miesto má esej o Maxovi Weberovi, ako autorovi, ktorý spájal krízu modernej spoločnosti s energetickou krízou spojenou s vyčerpaním fosílnych palív. Nechuť vracať sa ku klasikom spoločenských vied vedie takto k zneviditeľňovaniu hĺbky diagnostiky podstaty modernej spoločnosti a oslabovaniu schopnosti vidieť súčasnosť v minulosti a dôsledky minulosti v súčasnosti.

K jeho nejznámějších pracím patří Teorie zahálčivé třídy, která je přeložená do řady jazyků. Od jejího vydání uplynulo letos 125 let, přesto většina poznatků knihy je stále aktuální. Autor se věnuje životnímu způsobu zahálčivé třídy, kterou označuje jako kořistnickou. Zabývá se jejím vznikem, vývojem a značným vlivem na společnost. Výstižný je jeho zákon okázalého plýtvání. Touto prací položil základy teorii konzumní společnosti. Charakterizoval kategorii konzumní spotřeby, ve spojitosti se změnami v kultuře a dalšími souvisejícími kategoriemi, ale i zdánlivě odtažitou problematiku rovnoprávného postavení žen ve společnosti. Sociologické aspekty propojuje s ekonomickými, historickými a psychologickými kontexty. Vydal řadu dalších prací, v nichž se orientuje na průmyslovou revoluci, na roli vědy, význam míru, na ekonomické otázky. Mnoho jeho metodologických úvah a otázek je inspirativních. Je zařazován  mezi takové klasiky sociologie jako je Comte, Marx, Spencer, Weber, ale i autory významně přispívající k porozumění naší vlastní doby, k nimž patří Durkheim, Simmel, Sorokin, Horkheimer a Baudrillard. Svým kritickým přístupem k americké společnosti se stal současně i kritikem i dnešní konzumní, zejména západní společnosti. 

V 60. letech vznikl na ministerstvu dopravy rozsáhlý výzkum železničních zaměstnanců. Na první pohled „normální“ šetření mělo ale teoretický základ, který nevycházel z žádné soudobé sociologické tradice. Autor výzkumu Vladimír Turčín se inspiroval u svého učitele, profesora na pražském ČVUT, Miloše Vaněčka. Ten svůj originální teoretický sytém nazval „technika života“. Teorie vznikla v základu již před druhou světovou válkou, v době protektorátu Vaněček svůj systém rozpracovával a po druhé světové válce již v rámci oficiální vysokoškolské výuky předával svým následovníkům. V příspěvku se pokusím celou teoretickou koncepci podrobně představit, pokud to bude z fragmentárních dochovaných materiálů vůbec možné.  Budu se také snažit hledat odpověď na otázku, zda se – slovy Vladimíra Boreckého – jedná o příklad typického „mašíblu“ a dílo „obzvláštníka“, nebo jestli má tato teorie nějaký racionální základ a můžeme najít její obdoby v dílech uznávaných sociologů.

V příspěvku se autor vrací k tomu, jak se koncem 80. let pokusil interpretovat zkušenost života v tehdejším Československu prostřednictvím konceptů, které dnes tvoří součást sociologie času. To mu poskytlo nejen určité netriviální perspektivy pro jeho pozorování a úvahy, ale posléze jej to přivedlo i k určitému – pro něj (nikoliv tak pro odbornou obec) – překvapivému poznání.

Sexualita byla dlouho vnímána jako jev téměř výhradně biologický a možnosti sociologie jej plnohodnotně zkoumat byly považovány za velmi omezené. Sociologové buď sbírali kvantitativní data týkající se sexuality bez snahy o jejich hlubší sociálněvědní interpretaci či studovali ty projevy sexuality, které byly z hlediska hegemonních diskurzů považovány za deviantní (prostituce, homosexualita atp.), když to, co chtěli primárně studovat, nebyla sexualita, ale deviantní chování. První sociologickou knihu, která se zabývala sexualitou jako sociálním fenoménem a formou mezilidské interakce, kde odchylky od normy nelze a priori chápat jako deviace, je patrně kniha J. H. Gagnona a W. Simona Sexual Conduct: The Social Sources of Human Sexuality z roku 1973. Její autoři v ní na základě sociologických dat z vlastních výzkumů o několik let předběhli Foucaultovy velmi vlivné konstruktivistické teze o sexualitě. Kniha zpochybnila esencialismus a biologismus ve studiu sexuality, když její autoři např. zdůrazňovali, že homosexualitu lze studovat jako sociální roli a na projevech sexuální sebeidentifikace, jednání a fantazií se podílí tlak společnosti a kulturní představy, neboť sexuální chování je jednání vycházející ze socio-kulturních scénářů a vyjednávané v interpersonálních interakcích. Přesto bylo jejich dílo pozapomenuto a kniha se druhého a zatím posledního vydání dočkala až v roce 2002.

Sociologie zvířat jako součást širšího proudu human-animal studies se rozvíjí intenzivně od 80. let 20. století a v současné době se jedná téměř o módní –  když zdaleka ne mainstreamový – proud bádání. Příspěvek se zaměřuje na opomenuté a ve své době nedokončené projekty meziválečné sociologie. Předmětem zájmu jsou Společnosti ve světě zvířat talentovaných sociologů pražské sociologické školy Machotky a Ulricha a ve stejné době publikované reflexe dnes již méně známých až neznámých, zapomenutých a opomíjených amerických sociologů o kultuře zvířat.

Ve svém příspěvku reaguji na výzvu kolokvia, jejíž pointu  bych rád posunout na ještě základnější úroveň. V anotaci se píše o sociologii jako o stromu, jehož „některé odnože samy zasychají a jiné nemilosrdně zastřihl zahradník čas.“ Smyslem kolokvia je pak upozornit na tyto zaschlé a nyní již nepatrné větévky a snad je tak přivést k novému životu. Je třeba poznamenat, že tato výzva implicitně vyjadřuje nedůvěru ke „kmenu“ současné sociologie, k čemusi jako k hlavnímu proudu. Má však vůbec současná sociologie kmen? A lze ji popsat jako strom (co třeba křoví, květina či houba)? A když mluvíme o zaschlých větvích, nejsou zde i zakrnělé rostliny? Anebo: neměli bychom dnes spíše sázet rostliny nové než křísit ty uschlé? K tomu je třeba se vyjádřit už proto, že se tak samovolně děje (viz různá „studies“ a požírání sociologie např. antropologií). Anebo bychom měli strom sociologie přesadit do jiného biotopu, či ji nechat zmutovat do čehosi zcela nového? V příspěvku bych rád diskutoval tyto možnosti v kontextu dějin se sociologií spřízněného myšlení.