Kolokvium Sociologické te(r)orie 21. století

Sociologické teorie jsou texty, a texty se neobejdou bez čtenářů. Můžeme rozlišit dva základní druhy textů: (i) normativní texty, které přikazují čtenáři co má dělat, jak má mluvit a jak má myslet, a (ii) dialogické texty, které oslovují, volají čtenáře k debatě. Z perspektivy této odlišnosti se můžeme ptát na to, po jaké podobě textů voláme, když voláme po sociologické teorii. Toužíme po textech, které za nás vyřeší úkol, jak rozumět znakům a událostem? Uvažování o možných odpovědích nás přivádí k dalšímu odlišení, a to dvou podob kontextuálních souvislostí, které odkazují do minulosti: první kontext můžeme pojmout ve smyslu události vzniku textu, druhý jako původ textu. Ve svém příspěvku se zaměřím na dilema, které vede teoretická perspektiva kulturní sociologie: původ našich textů a teorií na nás působí, avšak odkazuje ke světu, jenž pro nás není přístupný.

American Journal of Sociology (AJS) patří mezi nejlépe hodnocené sociologické časopisy vůbec. Je to časopis orientovaný na empirický výzkum založený především na kvantitativní výzkumné strategii. Uveřejňuje příspěvky nejčastěji amerických sociologů, ale také sociologů mnoha jiných zemí. Chceme-li poukázat na úlohu teoretických východisek ve špičkovém sociologickém výzkumu, pak AJS představuje jeden z nejvýznamnějších zdrojů informací. Příspěvek je založen na analýze studií AJS z let 2001–2017, v níž bylo z každého ročníku AJS náhodně vybráno jedno číslo. K dispozici tak byly 102 studie, tj. cca 17 % všech studií v daném období. Studie byly analyzovány prostřednictvím škály teoretičnosti východisek. Závěry příspěvku naznačují, že studie AJS nestojí na ramenou Mertonových obrů, nýbrž na zobecnění výzkumných zkušeností z více nebo méně omezené oblasti společenského života.

Studenti bakalářského a někdy i magisterského studia sociologie se často ptají: k čemu nám bude znalost teorií? Mnozí z nich považují sociologické teorie za složité zbytečnosti v podobném duchu jako o nich píše pozvánka na toto kolokvium. Protože jsem přesvědčen, že tvorba teorií společnosti je konečným cílem sociologie, chtěl bych sdílet několik svých zkušeností s výukou sociologické teorie a nápady, jak ji učinit pro studenty zajímavou, posilující jejich schopnosti sociologicky vysvětlit svět kolem sebe a konec konců i zvýšit oborové sebevědomí. Podle mého názoru by se výuka teorie na pregraduálním stupni měla řídit těmito maximami: 1. teorie ve výsledku zjednodušují pochopení společenského dění (redukují jeho komplexitu); 2. jejich naučení vyvolává pocit porozumění společnosti (na rozdíl od pouhého porozumění textu); 3. je možné si je osvojit, zapamatovat a používat (na rozdíl od tajných nauk); 4. teorie generují nápady (nevedou k jejich potlačování). Ve svém příspěvku tyto maximy zdůvodním a ukáži konkrétní způsoby, které pomáhají v jejich naplňování.

V příspěvku pohovořím na téma vztahu mezi mikro a makro úrovní sociální reality a o problému, jak rozumět tomu, co se označuje jako sociální systémy. Zároveň bych se chtěl dotknout i otázek konstrukce sociální reality, a to zejména v těch aspektech, o kterých P. L. Berger s T. Luckmannem nehovoří.

Sociológia 20. stor. vystupuje ako množstvo škôl, smerov, paradigiem, vzťahy medzi ktorými nie sú jednoznačné. V 80. rokoch ich dokonca prirovnávali k „hviezdnym vojnám“ (J. Gusfield). Vyostrenie teoretických konfliktov medzi školami nezriedka ohrozovalo jednotu sociológie ako vedy a vyvolávalo jej opakujúce sa krízy. Určitý podiel na tom mala historiografia sociológie s jej sklonom tematizovať občas i nepatrné koncepčné rozdiely. Produktívnejším v súčasnosti sa ukazuje pohľad na dnešnú sociológiu nie ako na súhrn konkurujúcich paradigiem, ale ako na jednotu, združujúcu komplementárne paralelné teórií, každá z ktorých plní svoju špecifickú poznávaciu funkciu voči sociálnemu svetu a patrične sa aj využíva. Patri medzi nimi predovšetkým sociológia mainstreamu s jej zameraním na analýzu štruktúry spoločnosti a jej zmeny. Zaraďujeme sem postmodernistickú sociológiu s jej schopnosťou hľadať a identifikovať nové spoločenské fenomény. Funkčným sa ukazuje aj marxizmus, najmä v obdobiach radikálnych politických zmien.

Rozkol mezi hmotným světem tělesné praxe a duchovním světem myšlenkových procesů patří k základním prvkům evropské myšlenkové tradice přinejmenším od renesance. Nachází se tedy rovněž v jádru sociologie jako vědy, tak jak byla rozvíjena od poloviny 19. století až do konce 20. století. Ve svém příspěvku se zaměřím na to, jak se ke karteziánskému protikladu duše a těla staví současné varianty sociologie inspirované fenomenologií, či sociologicky citlivé fenomenologie, s důrazem na období po roce 2000. Ukážu, že současná fenomenologie má (ve své „kognitivistické“ variantě) podstatný dopad na filosofii mysli, psychologii a kognitivní vědu, ale též (ve své „praxeologické“ či „pragmatické“ variantě) na obory bádání věd o člověku, které se zaměřují na tělesné a časoprostorově situované aspekty sociální interakce. Osvětlím v tomto kontextu rovněž důsledky, které má dualismus ducha a těla v oblasti sociologické teorie.

1. Metodologické problémy: vymedzenie teórie, funkcie teórie a univerzaliz-mus sociologických teórií
2. Základné stratégie konštruovania sociologických teórií: dedukcionistická, indukcionistická a modelová
3. Modelová stratégia: sociologická teória ako sústava explanačných modelov
4. Teoretické, formálne a multiagentové modely v súčasnej analytickej socio-lógii

Nová ekonomická sociologie se snaží o přemostění dvou sociálně vědních oborů i odlišných přístupů ke zkoumání sociální reality. Vychází z teorie racionální volby, pojímající jedince jako racionálně jednajícího aktéra sledujícího svůj osobní užitek. Zároveň ale poukazuje na limity této teorie v popisu lidského jednání a upozorňuje na důležité a-racionální prvky jednání.

Přístup nové ekonomické sociologie bych ráda ukázala na příkladu teorie důvěry. Při definování důvěry pouze perspektivou racionálního jednání se z ní stává pouhá kalkulace rizika, zvážení možných nákladů a výnosů. Tato definice ale nezachycuje podstatu důvěry. Představitelé ekonomické sociologie se proto snaží o identifikaci a-racionálních prvků v konceptu důvěry. Pro Elstera (1989) jsou to normy, které představují zdroj motivací. Rothstein (2005) považuje za klíčovou roli institucí, Granovetter (1973) se zaměřuje na důležitost sociálních sítí. Colemanův (1990) koncept sociálního kapitálu pak všechny tyto komponenty propojuje.

Tyto a-racionální prvky nepředstavují jen most mezi racionální a a-racionální částí lidského jednání. Umožňují i propojení mezi kulturními strukturami a racionálními aktéry, čímž nabízejí tolik potřebné propojení mezi mikro a makrostrukturami.  

V sociologii umění je po roce 2000 možné pozorovat nejrůznější změny jejího pohledu na umění i na sebe samu. Podle Eduarda de la Fuente má dokonce smysl mluvit přímo o „nové sociologii umění“. Ta je specifická především tím, že konečně sebevědomě nalezla své místo mezi jinými uměnovědními obory a že se zbavila své slepoty vůči uměleckým dílům, místo nichž viděla jen jejich sociální okolí, a začala díla považovat za svébytné aktéry, kteří mají svůj vliv nejen v tzv. světech umění, ale i mimo ně. Je na této sociologii umění opravdu něco nového?